Stromboli – maják Středomoří

Michal Hrazdil, Kalábrie - památky a příroda jižní Itálie, Tyrhénské a Jónské moře

Pokuřující kužel Stromboli rostl z vody přímo před námi. A postupně nabíral svou skutečnou velikost, která obnáší dvanáct km2 na kruhovém půdorysu, jenž mu v antické řečtině dal jméno Stronghyly, dnešní Stromboli. Řekli jsme si, že jde o tři tisíce metrů vysoký vulkán, z něhož pouhých 920 metrů vyčnívá nad mořskou hladinu. Stromboli představuje jednu z pěti pravidelně vybuchujících sopek na světě. V průměru každých deset až dvacet minut dochází k zářivým erupcím. Sopka je stará jen několik desítek tisíc let. Svůj reliéf měnila ještě ve starověku a u starých Řeků tak budila respekt. Měla pro ně i strategický význam. Je od ní vidět na kalábrijské pobřeží i na další Liparské ostrovy. Její noční erupce září na desítky kilometrů a tak se pro ostrov ujalo označení "maják Středomoří". Jules Verne nechal hrdiny svého románu "Cesta do nitra země" vrátit se domů skrz kráter Stromboli. V roce 1930 tu došlo k ničivé explozi, která z ostrova vyhnala naprostou většinu z pěti tisíc tehdejších obyvatel. Dnes tu žije asi desetina jejich původního počtu. Přestože je Stromboli neustále vybuchujícím vulkánem, žádná jeho vesnice nikdy zničena nebyla. Po erupcích v dubnu roku 2003 se vytvořily sedm metrů vysoké vlny a ani ty nenapáchaly větší škody. Loni v létě sopka dvakrát explodovala s takovou intenzitou, že byl na čas ostrov pro turisty uzavřen. Nedivili jsme se, že tak dramatické prostředí inspirovalo proslulého italského režiséra Rosseliniho k natočení filmu Stromboli o vztahu dvou mladých lidí s nebezpečnou sopkou za zády. Filmař se příběhem a prostředím nechal natolik unést, že sám tady roku 1949 prožil milostný románek s herečkou Ingrid Bergmanovou, která v jeho filmu ztvárnila hlavní roli.

Během odpolední procházky jsme si prohlédli osady na Stromboli. Nejdříve jsme prošli městečkem San Vincenzo, jež nese jméno podle architektonicky nezajímavého kostela na hlavním náměstíčku. Osada Fico Grande byla vybudována ve stylu bílé řecké kykladské architektury. Její bílé domy kontrastují s temnou barvou vulkánu a pestrobarevnou středomořskou vegetací. Zástavba na Stromboli končí vesnicí San Bartolo, která se jmenuje podle barokního kostela, zasvěceného patronovi celého souostroví. Po západu slunce jsme se vrátili na loď a na ní zamířili ke svahu Sciara del Fuoco (Žhavá cesta), který nabízí nejúchvatnější pohled na vybuchující vulkán. Všimli jsme si i ostrůvku Strombolicchio, na kterém se tyčí maják. Skalisko je pozůstatkem staršího ostrova, jenž se explozemi rozmetal a uvolnil prostor současnému Stromboli. Naše loď se pohupovala na mořské hladině, když jsme hypnotizovali zhruba 700 metrů vysokou hranu kráteru nad Sciara del Fuoco. Měli jsme štěstí. Z hory opakovaně vytryskl žhavý oranžový gejzír do takové výšky, že se dostal nad hranu kráteru a byl pozorovatelný i z naší lodě. Během sledování došlo k sedmi viditelným erupcím. Když vypršel čas určený pro představení, kapitán zapnul motor a hnal naši loď k východu. Za necelé dvě hodiny jsme překonali šedesátikilometrovou vzdálenost a přistáli u kalábrijských břehů.